Omezení svéprávnosti

Omezení svéprávnosti je zásadní zásah do práv člověka, který pro něj může mít závažné důsledky. Proto by k němu měly soudy přistupovat jen jako ke zcela krajnímu řešení. Nový zákon nabízí řadu alternativ k omezení svéprávnosti, o jejichž využití by měly usilovat jak soudy, tak osoby, o jejichž svéprávnosti se vede řízení.

Omezení svéprávnosti znamená, že člověk v některých záležitostech nemůže sám právně jednat. Ty musí soud přesně specifikovat v rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Často se vyskytují výroky o tom, že osoba pod opatrovnictvím nesmí nakládat s částkou vyšší než XXX Kč. Někdy je částka ve spojení s časovým údajem – měsíčně, týdně, jindy bez. Jedná se tedy o částku za jednotlivé právní jednání.

Pokud se stane, že člověk omezený ve svéprávnosti právně jedná v oblastech, ve kterých jednat nemá, mohou být tyto úkony prohlášeny za neplatné, to však pouze za podmínky, že by osobě pod opatrovnictvím způsobily újmu. Jestliže například nemůže nakládat s částkou vyšší než 500 Kč, ale koupí si jídlo za 600,- Kč, nebude tímto úkonem pravděpodobně způsobena újma.

Právní jednání člověka omezeného ve svéprávnosti se považuje za platné, jestliže ho třeba i zpětně schválí opatrovník nebo člověk sám po tom, co nabude svéprávnosti.

Podmínky, kdy soudy mohou vůbec přistoupit k omezení svéprávnosti, se zásadně změnily a zpřísnily, a to zejména v tom smyslu, že soudy mohou omezit ve svéprávnosti pouze osoby, které poškozují samy sebe svým právním jednáním.