Kdy může dojít k omezení svéprávnosti?

K omezení svéprávnosti by měl soud přistoupit jen jako ke krajnímu řešení, jelikož se jedná o závažný zásah do osobnosti člověka, který pro něj může mít závažné důsledky.

Omezení svéprávnosti znamená, že člověk v některých věcech nemůže sám právně jednat. Tyto věci musí soud přesně specifikovat v rozhodnutí o omezení svéprávnosti, např., že opatrovanec nesmí nakládat s částkou vyšší 500,- Kč.

Pokud se stane, že člověk omezený na svéprávnosti činí úkony, ve kterých nemá jednat on ale jeho opatrovník, mohou být tyto úkony prohlášeny za neplatné, to však pouze za podmínky, že by opatrovanci působily újmu. Jestliže například nemůže nakládat s částkou vyšší než 500 Kč, ale koupí si jídlo za 600,- Kč, nebude tímto úkonem způsobena újma.

Soud může omezit svéprávnost za těchto podmínek:

  • Omezení je v zájmu člověka. Jedná se primárně o ochranu osoby samotné, nikoliv např. její rodiny nebo komunity, obchodníků apod..
  • Soud musí člověka zhlédnout. Jedná se o povinnost soudce zhlédnout osobu, o které rozhoduje. K tomu může dojít jak v budově soudu, tak i v domácnosti posuzované osoby, v zařízení zdravotních či sociálních služeb i jinde v rámci tzv. jiného soudního roku.
  • Při omezování musí soud postupovat s plným uznáním práv a osobní jedinečnosti člověka s postižením. Nadále platí, že každý zásah do svéprávnosti je závažným zásahem a vždy musí být šetřeno práv osoby, u které se omezení aplikuje. Při zvažování rozsahu omezení musí soud jednat s vědomým závažnosti zásahu do jakékoli složky svéprávnosti i navazujících omezení dotýkajících se dalších osobnostních práv. Zjednodušeně by bylo možno říci, že cílem rozhodnutí o svéprávnosti není osobu omezit na vše, co zákon umožňuje, ale pokud už k takto zásadnímu kroku soud přistupuje, udělat to s největší opatrností a jen tam, kde je to nezbytně nutně třeba a po nejkratší možnou dobu. Nelze tedy aplikovat pravidlo o tom, že je lepší osobu „radši omezit více, než méně“.
  • Soud musí vzít v úvahu rozsah a stupeň neschopnosti postarat se o vlastní záležitosti. V řízení o svéprávnosti nejde jen o zjištění zdravotního stavu osoby ale zjištění celé jeho životní situace. Například tedy to kde a jak žije, jaké má potřeby, jaké služby (ať již profesionální či laické) jsou mu poskytovány, zda chodí do práce, zda sám jedná na úřadech a mnoho dalších skutečností. V rámci zvažování situace osoby s postižením a její situace a případné míry rizika si tedy nikdy nelze vystačit pouze se zprávou lékaře či znaleckým posudkem. Vždy musí být vyhodnoceno maximum důkazů svědčících o komplexní situaci posuzovaného člověka.
  • Soud musí zjistit názor člověka, o jehož svéprávnosti se rozhoduje a použít k tomu takový způsob dorozumívání, jaký si daná osoba zvolí. Osoba má tedy právo zvolit si typ komunikace, jaký užívá, například za pomoci tzv. jednoduchého čtení, pomůcek, obrázků apod. Má právo se kdykoli zeptat na to, čemu nerozumí a požádat o vysvětlení. Úmluva jí garantuje právo na nezbytnou podporu a pomoc během řízení, například za pomoci asistenta, který ji vysvětlí, co je třeba.
  • Člověku hrozí závažná újma. Hrozící závažná újma je jednou z nových a zároveň zcela zásadních podmínek pro omezení ve svéprávnosti. Samotná existence zdravotního postižení ovšem neznamená automaticky hrozící újmu. Například u dvou osob se stejným postižením může být fakticky úplně jiná situace v závislosti na mnoha různých faktorech – prostředí, ve kterém osoba žije, služby, které využívá, podpora poskytovaná rodinou anebo přáteli, její reálné schopnosti a dovednosti atd.Při zvažování hrozící újmy musí být přihlíženo i k její reálnosti, mimo jiné z dosavadního života osoby. Nelze tedy pracovat s pouze s čistě hypoteticky hrozící újmou. Například, pokud byla osoba 15 let zbavena způsobilosti k právním úkonům, její duševní porucha je z podstaty neměnná, žila v běžné komunitě, v Praze, za pomoci menšího obnosu financí od opatrovníka si mohla reálně (nikoliv tedy právně) zařizovat běžné nákupy, komunikovat v menších záležitostech s institucemi, setkávala se každý den s nebezpečím uzavření poškozujících smluv, jak na ulici, tak jinde, avšak k tomuto ohrožení u ní nikdy nedošlo, pak lze předpokládat, že míra ohrožení zřejmě nebude příliš velká.
  • Případ nelze řešit mírnějším prostředkem – např. zastoupení členem domácnosti, podpůrce nebo jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti.Omezení svéprávnosti má být nejkrajnější ze všech možných řešení. Nelze k němu tedy přistupovat jako k první možné volbě. Vždy se musí zvážit, co osoba opravdu potřebuje, jakou formu podpory, a jak ji lze zabezpečit. Z právních nástrojů je možné zvážit například:* Ustanovení zvláštního příjemci pro různé sociální dávky – ten může pomoci s převzetím dávky a částečně i s hospodařením s financemi* Plnou moc pro vyřízení konkrétní věci či pro různé záležitosti

    * Ustanovení opatrovníka i bez omezení svéprávnosti – Pro určité záležitosti, které je třeba vyřizovat (například dědictví, uzavírání různých typů smluv, zastupování v určitých řízeních apod.) je možné navrhnout ustanovení opatrovníka i bez omezení svéprávnosti. Tento institut může velmi prakticky nahradit institut omezení svéprávnosti s ustanoveným opatrovníkem.

    * Využití zastoupení členem domácnosti – po schválení soudem je možno využívat pomoc od zástupce z členů domácnosti, a to v obvyklých záležitostech, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného

    * Využití podpůrce na základě schválené smlouvy o nápomoci při rozhodování

    * Zřízení svěřenského fondu pro ochranu majetku

    * Úprava předkupního práva u nemovitostí

    * Úprava společného jmění manželů

    A mnoho dalších možností!!! Tento výčet není v žádném případě konečný. Zajištění bezpečnosti závisí vždy na konkrétní situaci každého člověka.

  • Soud nesmí nikdy osobu omezit v běžných záležitostech každodenního života. Zákon nikde nedefinuje, co jsou to tzv. běžné záležitosti každodenního života. Mezi ně ale určitě může patřit například nákup, jídla, potřeb pro domácnost, jízdenky apod. Právním předpisem není stanoven žádný finanční limit na tyto záležitosti.
  • Člověk trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a z toho důvodu není schopen právně jednat. Pro omezení svéprávnosti je potřeba znaleckého posudku, který potvrdí přítomnost duševní poruchy, která není jen přechodná a pro kterou není osoba schopna právně jednat.
  • Soud omezí svéprávnost jen v rozsahu, v jakém není člověk pro duševní poruchu schopen právně jednat.
  • Svéprávnost lze omezit nejvýše na 3 roky (opakovaně) nebo na dobu nutnou pro vyřízení určité záležitosti. Pokud doba trvání omezení ve svéprávnosti nebude novým rozhodnutím prodloužena, osoba takto omezená se počátkem čtvrtého roku stává svéprávnou. Výjimkou je, pokud soud v dané době zahájí řízení o prodloužení doby omezení. Pak trvají právní účinky původního rozhodnutí až do vydání nového rozhodnutí, a to až na jeden rok. Celkem tedy může být člověk omezen souvisle až na 4 roky.
  • Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k omezení svéprávnosti.
  • Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.